Život je vlastností organizace hmoty a ne hmoty, která je takto organizovaná. Nic nebrání takové definici života, která by nepředpokládala jeho vytvoření na bázi uhlíkové chemie.
Ch.G. Langton

Stejně jako v případě umělé inteligence jde i v případě umělého života zatím spíše o nadnesenou metaforu. Někdy v uprostřed 80. let se objevil termín artificial life (ve zkratce alife) označující transdisciplinární výzkum jehož cílem bylo jednak:

• inspirovat biologii - navrhnout nové hypotézy o procesech přirozeného života
• inspirovat se biologií - vytvářet umělé systémy, které jsou schopné díky některé vlastnosti, charakteristické pro živé objektu přispět k efektivnímu řešení praktických úloh.

Druhý z uvedených cílů sledovali i autoři knihy "Umělý život". Většinou jde o návrh umělých entit, definici jejich vzájemných interakcí i interakcí s okolím a prezentace a interpretace výsledného chování systému. Autorům se podařilo vcelku přehledným způsobem podat základní teoretický i myšlenkový rámec umělého života a vyložit nejdůležitější používané metody - jedno i dvojrozměrné celulární automaty, Lindenmayerovy systémy (speciální paralelní gramatiky používané zejména k modelování morfologie rostlin a jejich interakce s okolím), evoluční algoritmy (genetické algoritmy, genetické programování apod.) a základy teorie chaosu. Inspirující je průvodce několik desítkami softwarových simulátorů umělého života, z nichž většina je volně přístupná v síti internet. Přestože autoři na začátku knihy avizují, že se omezí zejména na alife in software, uvádí nakonec i několik příkladů in hardware v podobě robotů a skupin robotů. Sympatická je několikastránkovou příloha barevných ilustrací.

Autoři se snaží zasadit knihu do širšího myšlenkového rámce zejména v souvislosti s definicí života jako takového a v souvislosti s budoucí koexistencí života vzniklého biologickou evolucí a života umělého. Podle slabé definice umělého života, jde o pouhé simulace. Silná definice pak tvrdí, že umělé entity skutečně mohou být živé - že jsou instancemi života (viz. Langtonův citát v úvodu recenze). Nejen v literatuře sci-fi, ale i ve filosofických a vědeckých pracích se již několik desítek let vyskytují různé verze supersilné definice, které je možno shrnout asi takto: Život na nebiologické (ale biologií inspirované) bázi bude dalším evolučním krokem, který bude mít širší schopnosti než jsou schopnosti organismů biologických (včetně inteligence), bude existovat nezávisle na nich a bude je případně moci nahradit. Současné tempo vývoje technologií tak nastoluje v souvislosti s umělým životem a umělou inteligencí pro blízkou budoucnost závažné otázky filosofické, etické, ale i psychologické a sociologické.

Přestože výzkumu označovaného jako artificial life se celosvětově věnuje stále větší pozornost, roste počet specializovaných periodik a ročně se koná několik konferencí, zatím ještě nevyšla žádná původní česká ani překladová monografie na toto téma. Výjimkou je třetí díl knihy Umělá inteligence ( Mařík, V. ed. Academia, Praha. 2001), který obsahuje kapitolu Umělý život, kterou napsal J.Csontó, a jejímž podstatným rozšířením a přepracováním je právě recenzovaná kniha. Kniha „Umelý život“ pro svůj malý náklad asi nenahradí českou publikaci, ale užitečný se pro zájemce z České republiky může stát velmi slušně zpracovaný webový tutoriál na adrese http://alife.tuke.sk/. Ten je nejen organickou součástí knihy, ale informace v ní obsažené ještě dále prohlubuje a rozšiřuje (nové simulátory života, více informací o algoritmech a historii, mnohem více obrazového materiálu).

Kniha vznikla na Katedře kybernetiky a umělé inteligence Fakulty elektrotechniky a informatiky Technické univerzity v Košicích a záměrem autorů bylo, aby mohla být využita jako literatura pro studenty magisterského i doktorského stupně studia.

Na závěr recenze několik otázek recenzenta a odpovědí autorů:

Recenzent: Přestože je kniha zasazena do širšího myšlenkového rámce, nejedná se jen o nějakou technickou příručku, postrádal jsem alespoň krátkou analýzu toho, jaké možné psychologické a sociologické fenomény může aplikace alife vyvolat a dokonce už vyvolává. Například v zábavním průmylsu, který ovlivňuje tu nejcitlivější části populace - děti, se tyto aplikace vyskytují čím dál tím častěji. Příkladem mohou být před časem tolik populární Tamagochi, nebo inteligentní agenti z počítačových her (v akčních hrách někdy nazývaní boti).
(Jen pro zajímavost: Firma, která chtěla implementovat počítačovým herním "nepřátelům" velmi sofistikovanou umělou inteligenci, zjistila, že testovací skupina hráčů udává největší zvýšení inteligence nepřátel ve chvíli, kdy jim nebyla přidána inteligence ale dostali jen dvojnásobek energie a dvojnásobek nábojů.)
Jak se stavíte k možným společenským a psychologickým dopadů alife a umělé inteligence.?

Autoři: K prvej otázke by som snad dodal to, že aplikácie alife môžu vyvolať rovnako nežiadúce javy, ako aplikácie akejkolvek inej oblasti. Keď sa jedná o deti, spomeňme napríklad nedávnu aféru okolo vysielania japonských rozprávok Pokémon. V mnohých prípadoch je príčinou negatívneho dopadu zneužitie poznatkov, či technológie, ktorému sa dopredu nedá zabránit.
O psychologickom a sociologickom dopade je podľa môjho názoru potrebné rozmýšlať pri stanovovaní dľhodobých cielov a trendov, ako je napríklad robotický futbal alebo 'všaďeprítomná inteligencia' (ambient intelligence). A tu by bola velmi žiaduca spolupráca s psychológmi a sociológmi.
Za zmienku ale stoja dva postrehy v tejto suvislosti. Postreh prvý: pri rôznych príležitostiach bol laikmi (v církevnom zmysle) označený názov Umelý život za znesvetenie pojmu "život", zaťial čo niekolko duchovných, ktorí si vypočuli populárnu Alife prednášku, takéto námietky nevzniesli. Postreh druhý: Hru Creatures s Nornami (o ktorej píšeme v kapitole 6.6) považovali naši studenti za zajimavú a podnetnú, zatial čo hodnotenie "herných" webstránok bolo zdrcujúce - nudné, nezaujímavé, ....

Recenzent: V knize nikde nerozebíráte fenomén počítačových virů z hlediska alife, jen v závěru vyslovujete domněnku, že viry bude možno kontrolou a prevencí zvládnout. Mohli byste tuto problematiku rozebrat podrobněji?

Autoři: Asi vždy ostane nebezpečenstvo, ze niekto vytvorí veľmi životaschopný destruktívny virus, ktorý dokáže obísť niektoré preventívne opatrenia. Výhodou počítačových vírusov oproti tým prirodzeným je, že infikované počítače dokážeme dokonale izolovať od ostatných a je podstatne jednoduchšie identifikovať a izolovať aj samotný vírus.

Recenzent: Uvádíte jen několik příkladů alife in hardware. Existují však další hardwarové alternativy na kterých je alife implementovatelný. Vedle stále ještě exotického DNA computingu, kvantových počítačů, nanotechnologií apod. existují již některé konkrétní aplikace - například sebemodifikujíci hardwarové čipy (populární jsou zejména FPGA), které je možno sdružovat do masivně paralelních a zpětnovazebných systémů, na které je možno aplikovat umělou evoluci (tzv. evolvable hardware). De Garis na bázi evolvable hardware vyvíjí tzv. "umělé mozky" (artificial brain) - genetickými algoritmy generované neuronové sítě aplikované do HW pomocí algoritmů celulárních automatů. Jak vidíte vy uplatnění těchto nových technologických trendech?

Autoři: Ťažisko našej práce je v oblasti SW alife. Nové trendy v oblasti HW alife sľedujem iba okrajovo. Domnievam se ale, že Vámi spomínané aplikácie budú možná rýchlejšie a účinnějšie nasadzované v praxi v porovnaní s často akademicky ladenými výskumami v SW oblasti.

Csontó Július , Palko Martin: Umelý život, elfa, Košice 2002; 171 stran, cena 149 Sk, náklad 100 ks., ISBN 80-89066-59-3

Recenzent: Jan Burian